Perla orientu, děvka východu... na Blog.cz

Omlouvám se všem, kteří se obtěžovali sledováním blogu a skoro dva měsíce marně čekali na nový článek (RSS kanál vyschl). Nevím přesně kdy se to stalo, ale najednou mě smetl příboj a několik týdnů nebyl čas na nic jiného než na stavbu a přípravu expozice. Když už jsem měla půl dne volno, při představě, že budu muset o všem prožitém přemýšlet a při psaní blogu to znovu prožívat, jsem se orosila.

Expo zahájeno, expozice stojí, jakkoliv stále máme problémy s jídlem v kavárně a dalšími "drobnostmi". Dnes jsem si udělala aspoň trochu času na naházení několika fotek na flickr, abyste teda viděli, co to expo jako je.

Necelé tři měsíce byly na práci, lidi a zážitky tak bohaté, že mám dojem, jako bych tu byla snad rok. Ani si nedokážu uvědomit, jestli se mi tu líbí nebo ne, jestli se mi stýská (dobře, to jo), jestli si vůbec uvědomuju, že jsem v Číně, jak to všechno souvisí vlastně se mnou samotnou a proč se to všechno děje. Prostě jen pracuju a připadám si jako vlk ze staré sovětské digihry, který košíkem vychytává vejce padající z okolních kurníků (mimochodem nová verze pro iphone a ipod existuje, ale není to ono). Zažívám tu všechno možné. Dohlížela jsem na stavbu a dekorace. Mám zdravotní certifikát pracovníka v čínském pohostinství. Byla jsem v čínské televizi, dokonce několikrát, údajně. Já jsem to neviděla. Obchod, kavárna, tržby, ztráty, personál a uniformy, hasiči, telefonní dráty, tekutiny a bezpečnost, jídlo a dlažba v kuchyni, plastové nádobí nebo myčka, mandarinština nebo snad šanghajský dialekt. To je pár vzorků ze spektra každodenních námětů k řešení.

Třeba se mi brzy v hlavě utříbí nějaký souvislejší příběh. Možná to bude na knihu.

Úvodem mého dopisu bych, vážení soudruzi, ráda vznesla stížnost na blog.cz, odkud již před více než týdnem zmizel textový editor. Proto prosím omluvte neupravenost mých příspěvků. Zapomeňte na odstavce i obrázky v textu. Dále sděluji, že stále neznám odpověď na to, proč mají zdejší muži dlouhé nehty. Nejčastěji mají dlouhý nehet jen jeden, na malíčku či na palci. Vidět lze ale i jiné libovolné kombinace, dva nehty z pěti, tři z pěti.. V příhodnou dobu se opatrně zeptám někoho, kdo dlouhé nehty nemá. Těch je ale velmi málo. - Boj o pračku pokračuje, prohrála jsem další bitvu, ale válku nevzdám. Protože tato pračka jednoduše nepere. - Staveniště před mým domem se radikálně vyvinulo v čtyři hangáry, které budou patrně sloužit jako vchod, ale spíše vjezd, do areálu expo. Bahna je čím dál méně a nějaká díra v plotě se vždycky najde, stačí sledovat chodce před sebou. - Kulinářské novinky: další oběd v čínské restauraci, tentokrát kantonská kuchyně (minule to byla Shanghai cuisine, což místní nazývají fusion a chlubí se, že to měli dřív, než tuto módu objevil západ). Kromě obligátních prasečích loktů jsme měli medúzu, těžko říct, jestli vařenou, pečenou.. prostě plátky průhledného tuhého želé. Medúzu jsme dostali proto, že jsme si řekli o nějaký fish food. Jellyfish food je z hlediska ligvistické logiky anglického jazyka v pořádku. Nemenším zážitkem bylo "congé". Toto slovíčko francouzsky znamená dovolená, ale anglicky podle číňanů znamená řídká kaše z rozvařené rýže, ozvláštněná kousky černých vajec. Po obligátním ochutnání (dalo se to) jsem dostala vysvětlení, jak vznikají "black preserved eggs": syrová vejce ve skořápce se naloží do jakési omáčky a to vše se zakope na blíže neurčenou dlouhou dobu do bahna. Pak se to vyjme, odstraní se změklá skořápka a poloměkká, polotekutá vejce se například nakrájí do konžé. Vejce jsou tedy v podstatě shnilá v bahně, no vlastně něco jako hnědé uhlí. Chuť není tak strašlivá, jak by se mohlo zdát. Naprostým vítězem se tentokrát stal menší pečený pták, jemuž Tom promptně z tácu odstranil hlavu se zobákem (snad abychom neměli nápovědu) a schoval ji za svou misku). Pak se z toho vyklubal nudný pečený holub, ale byla to skutečná lahůdka. Na závěr Tom nadhodil rozšířenou verzi čínského vtipu: My Číňani sníme vše, co má dvě nohy, kromě vlastních rodičů. A sníme všechno, co má čtyři nohy, kromě stolu (ano, to už jsem znala). - Kulinářskou sekci doplním tečkou ze supermarketu, kde jsem vedle obvyklých akvárek s rybičkami, kalamáry, úhoři a další havětí tentokrát obdivovala akvárko plné velikých vypasených žab, řekla bych ropuch (ale když jsme brali v zoologii obojživelníky, chyběla jsem). Když jsem si vzpomněla, že jsem je minulý týden jedla, byla jsem trochu zmatená. Snad příště neobjevím výběh pro psy. Kolega dnes nadšeně vyprávěl, jak šel na místní trh.. a měli tam spousty ovoce a zeleniny.. a ryb.. a že v té ulici prodávali ty malé roztomilé pejsky.. jestli si nechci jednoho pořídit.. ale pejsky do dezinfikátoru zásadně nedávám. - Na úplný závěr přihodím nepříliš humorný zážitek z místního největšího nákupního centra. Dnes jsem zabrousila do místního obchodu Vero moda a než jsem se stačila bránit, prodavačka mne cpala do kabinky s dvěma páry džín velikosti M. Nepodařilo se mi do nich dostat, prodavačka říká: too big, need smaller? Odvětila jsem.. too small, need bigger, I need L (proboha..). Poté, co jsem se nenasoukala ani do L (tedy, doslova jsem se právě nasoukala, ale díky ne), prodavačka mi řekla, maybe you try XL? Všeho jsem nechala a z obchodu jsem téměř utekla. Jak mi přibývá práce, ubývá mi inspirace. Třeba mě ještě něco zajímavého během (pracovního) víkendu napadne.

Venku je nula stupňů a skrz má francouzská okna v pětadvacátém patře se plazí studené proudy. Ani zimní bačkory s medvědem, co má kolem krku šálu, mě nezachrání. Snad by to nějak trefně okomentovala teta Kateřina ze Saturnina.. nestahuj jégrovky, když jaro je ještě daleko. A to, že oslavy čínského nového roku se záludně jmenovaly Spring festival, situaci taky nevylepšuje. Šanghaj mě prostě navábila čtyřmi teplými slunnými dny, aby mi to pak nandala i s úrokem. Nevím přesně, proč jsem si sbalila sedmery letní šaty a proč jsem nechala zimní kabát a boty v mrazivé Praze. Snad je to tím, že už mě vlastně jen tak nic nepřekvapí, nebo je to nadměrným množstvím práce, ale každopádně marně přemýšlím, co fascinujícího z Dálného východu bych dnes svému mikrosvětu sdělila. Dlouhé nehty místních mužů a absence slušného chování zdejšího lidu mě už nemůžou rozhodit, stejně jako si zvykám na to, že pokud jste zákazník, všichni se vám klaní. Co na tom, že vámi třeba v duchu opovrhují či jste jim naprosto jedno. Byznys je byznys a zákazník je pán. Pokud na trhu u stánku s falešnými adidaskami prohodíte, že marně sháníte třeba bedýnky k počítači nebo slušnou mapu Šanghaje, do deseti minut vše máte. A cenu s naraženou marží si usmlouváte na polovic, silnější povahy klidně i na dvacet procent. Mě osobně zatím tenhle obchodovací styl stresuje, ale na všechno si člověk zvykne. Třeba i na to, že do restaurace - obyčejné čínské restaurace pro střední vrstvu - je radno chodit na večeři mezi 18. a 19. hodinou. Ve tři čtvrtě na osm nás ještě obsloužili, ale o hodinu později už pod námi vytírali podlahu a zvedali židle. Kolega chtěl kuře... nevím, co má za slovník, ale dostal jakousi směs a la Katův šleh s kousíčky masa plnými drobných kostí.. na kočku to bylo moc tučné a na žábu ty kosti byly poněkud robustní. Dodnes jsme nevymysleli, co jsme to vlastně večeřeli, nicméně maso bylo jinak chutné.... Dnes se můj příspěvek nese v přízemním duchu a postrádá jakékoliv známky entuziasmu. Nebudu si tedy kazit vytříbený styl. Minulý týden jsem donutila k sobě na návštěvu majitelku bytu a realitního agenta. Nemohla jsem si pomoct, ale prádlo po vyprání v pofidérní pračce značky Hitachi (kterou lze během praní otevřít a dívat se, jak si vaše prádlo užívá jemnou vířivku) bylo prostě i nadále špinavé. Majitelka se na mne zmateně dívala.. vždyť sama vidím, že voda napouští.. mimochodem, snažila jsem se jim naznačit, že pračka postrádá zásobník na aviváž.. "sofene? sofna? i dont understand..."... Na otázku, na kolik stupňů se prádlo při jediném existujícím programu pere, následovaly nechápavé pohledy, dotazy... a pak se nám všem rozsvítilo. Pračka pere na tolik stupňů, kolik má ta voda, co do ní teče, to je logické, že? Momentálně to znamená praní na krásných pět stupňů. Člověk v šoku většinou zaváhá.. když říkají, že je to v Šanghaji naprosto normální.. co budu dělat. Ovšem po konzultaci s pěti poradci zahajuji zítra nelítostné tažení za novou pračku. Nebydlím zrovna levně a jak řekl můj taiwanský dodavatel a snad už i skoro kamarád - "For this price Helena? For this price? Call her to bring a new machine NOW, not on Monday, now!" :))) Abychom tedy neskončili tak pesimisticky, některé místní lidi kolem sebe začínám mít docela ráda. Na jednoho je opravdu spolehnutí, na druhého taky a navíc vypadá přesně jako ten malý princ nakřížený s mončičákem. A ještě navíc mi slíbil na jaro hiking trip. Na třetího je taky spoleh a navíc je s nim neuvěřitelná legrace. Od toho třetího (soukromě mu přezdívám taiwanský pankáč, číro má ale jen na duši), jsem dostala dokonce dárek. Neuvěřitelnou červenou obálku DIY s papírovými skládačkami nejrůznějších čínských bohů... místo čínského boha srandy jsem si poskládala alespoň boha manželství a poslala jeho požehnání do Hanoje.

Je tomu právě týden, co jsem na druhém konci světa. Po sesbírání mnoha pozoruhodných zážitků mě napadá možná jediná věta, kterou na úvod okomentovat dojmy z tohoto prvního týdne: ať je v Šanghaji kolik chce cizinců, nákupních supercenter a bank, zůstává Horní Moře (Shang Hai) neomylně asijským městem. Kdysi jsem měla doma tričko přivezené odněkud z Asie, na němž byl úplně nejvýstižnější nápis: too many people in the city. Už jsem si zvykla, že strkat se je normální, tlačit se je nutné a na ulici platí jediný dopravní předpis: pokud možno se nezabít, v lepším případě nevybourat. Jinak si každý dělá co chce, a to nejen na silnici.

Nikdo si s ničím nedělá velkou hlavu, většinou nikomu nic není trapné, žádné velké ciráty a hlavně zapomeňte na útlocitnost. Zvyknout si porušovat naše zažitá evropská pravdila jde docela rychle. O stavbě v mé (kdysi) ulici jsem už psala. Další příklad pravidel po asijsku: každý dělník má na hlavě helmu. Ale v plotě zahrazujícím stavbu je dvoumetrová díra, kterou tam proudíme my kolemjdoucí. tady už bezpečnost nikdo neřeší. Já jsem se zatím jen jednou málem přerazila o šňůru, když zrovna dva dělnící zkoušeli zaměřit pokládku dlažby. Naštěstí zařvali včas.

Tady v Číně se vůbec na naše evropské vybrané způsoby moc nehraje. Třeba u jídla. To totiž ani nejde. Nejen zoufalý hůlkový začátečník jako já, ale i protřelý domorodec při jídle hůlkami rozstřílí kousky jídla kolem talíře a zmaluje si obličej chili nudlemi, když je vsrkává z mísy. Ono to totiž jinak ani nejde. Na prvním obědě v místním fastfoodu, kam mě pozval jeden čínský kolega, jsem si neprozřetelně objednala chilli hovězí s nudlemi a čerstvým koriandrem, jedno z nejčastějších obědových jídel. Když jsem ale civěla do mísy, držela v ruce hůlky a v duchu si nadávala za vlastní pitomost, bystrý kolega mi nabídl výměnu porcí. Místní variantu jarních závitků už jsem zvládla vcelku bravurně. Obě jídla jsme zapíjeli mísou teplého sojového mléka. Inu, jiný kraj...

Dnes jsme museli dopoledne ještě trochu pracovat, tak mě potom mí čínští obchodní partneři pozvali na oběd do klasické čínské restaurace na Náměstí lidu. S nadšením přivítali mé odhodlání vyzkoušet různá čínská jídla. Dohodli jsme se jen na tom, že slepičích pařátů zůstanu prozatím ušetřena, i když jsou skvělé na pleť a místní ženy je konzumují ve velkém. Taky jsem řekla no monkeys, dogs and cats. Místo slepičích pařátů se mezi osmi talíři s jídlem (zde se praktikuje jižní způsob food sharing) objevily prasečí nožičky. Na chvilku se mi zvedl žaludek, ale musela jsem si dát, protože to je prý taky skvělé na pleť. Další takovou legráckou mých bodrých společníků bylo lákavě vyhlížející sečuánské jídlo v tradiční červené pálivé omáčce plné čerstvého koriandru, což opravdu můžu. "Dej si a až ochutnáš, řekneme ti, co jsi právě snědla." Co můžete dělat? Dopravila jsem do pusy hůlkama podivně složitý několikabarevný kousek masa, které v sobě mělo tři drobné kůstky. "Nějaký malý ptáček?" Nenene, hahaha. Žije to ve vodě a může to být i na suchu. Žáby. Aha. No, škoda, já mam tuhle omáčku radši s hovězím. Přes několik katapultovaných rýžových příšerně klouzavých plátků v arašídové omáčce a podobné zážitky jsem byla ráda, že jsem si už potřetí v tomto týdnu mohla kulinářsky zaexperimentovat. Včera jsem si taky ve větším supermarketu koupila zajímavě vyhlížející ovoce (nebo zeleninu?..). Na internetu jsem se dočetla, že to větší se jmenuje Dragon fruit a má docela nijakou chuť (narozdíl od vzhledu), s čímž bych souhlasila. Menší testovaný vzorek je sladký a dobrý, jak se to jmenuje je asi jedno.

Opravdu mě mrzí, že se nedá fotit očima. Častokrát vidím v metru a na ulici nepopsatelně zajímavé typy lidí, mladé asiaty vypadající díky šíleným účesům jako něco mezi Malým princem a mončičákem, muže s pěticentimetrovým nehtem (a nepřeháním), desetiletou holčičku s umělými nehty a nalepenými řasami... hromadnou svatbu pěti párů uprostřed obchodního centra.. Vyprávět a ukazovat by za ten týden bylo opravdu co. Pro tentokrát ale skončím u dračího ovoce.

Ráda bych byla ve svých příspěvcích obecně stručnější než včera. Říkala jsem si taky, že zase něco napíšu tak nejdřív za týden, jenomže když jsem plná zážitků i po druhém dni, nemohla jsem si pomoct.

Jak jsem psala, u mě doma je všude vrstva stavebního popílku, něco mezi tím, co najdete kolem krbu a tím, co najdete v bungalovu u pláže s extrajemným pískem. Už jsem si koupila ten správný mop a vrhnu se na poprašek. Horší je, že strašná spousta prachu je všude kolem ve vzduchu. Kolem mého domu se ze tří stran staví. Pokaždé, když se vracím do Yaojiang gardens (čti: soustava věžáků s bránou, trávníkem a vodotryskem, o jejíž blaho pečuje cca 20 hlídačů), vracím se jiným terénem. Vzato souřadnicově jdu stále stejnou cestou, ale ta po každém půldni vypadá jinak. Staví se tu totiž neuvěřitelně rychle. Zatímco ráno procházíte mezi dvěma vlnitými plechy po relativně slušné cestě na hlavní třídu, odpoledne se z metra vracíte rozbagrovaným terénem, kde se vyhýbáte dírám a loužím mokrého betonu. Plechy jsou pryč.

Každé ráno kolem půl osmé (promiňte: už druhé ráno klem půl osmé) tu slyším hlasité výstřely, to asi razí tunel pod řekou kousek od domu. Do 25. patra se nese řinčení všemožných nástrojů, bugr z bagrů, řev dělníků a všude se pilně tvoří. Není divu, že když vyjdu z domu, skoro se nemůžu nadechnout a než dojdu na metro, jsem obalená pískopopelem. Ta rouška, co jsem si minule koupila z recese, ta se neztratí.

Dneska jsem si poprvé vyzkoušela jízdu metrem i na "druhý břeh", vracela jsem se až ze srdce business čtvrti Pudong, jela jsem celých 10 zastávek s jedním přestupem, a to ve špičce. Tokijské metro to není, ale prázdno tam taky nebylo. Lidi jsou takoví bezohlední a ještě víc uspěchaní než v Praze, derou se dovnitř i ven doslova hlava nehlava, klidně by vás srazili... na nějaké zdvořilosti jako že dáma má přednost a pustíme sednout starší tu opravdu není čas. Což mi připomíná, jak mi dneska v obchodě jeden dělník bezmála odplivl na botu svůj pracně vytažený sopel a ještě se divil, když jsem (díky těm tahacím zvukům včas) nohou vyděšeně ucukla. Slečinka jedna.

Pozitivní zatím shledávám chování téměř všech mých čínských kolegů (kolegyně nemám), kteří jsou velmi milí a vstřícní a nejsou výlučně neosobní. Když mě dnes můj counterpart Eric (vlastním jménem Cheng) vezl svou Škodou Octavia do Pudongu (už jen to, že mě svezl!...), osmělil se opět připomenout, že jsme stejně staří a vyzvídal, kdy jsem skončila školu, co jsem studovala, kde jsem dělala... k neuvěření. Zní to určitě banálně, ale oni jsou jinak povětšinou hodně komisní a přísně oddělují business a kamarádství (zde by se od nich naopak měl poučit jeden můj nejmenovaný kolega..).

Pro dnešek stačí, komu se to případně hltí do mailů, tomu se omlouvám. Další fotky jsou k nalezení v sekci galerie, odkaz v levé liště nahoře.

Nějakým zázrakem se mi podařilo se naprosto hladce přesunout s 52 kilogramy zavazadel (kufr 28kg, krosna 12kg, kabinové zavazadlo 12 kg) do taxíku. Řidič mi dokonce napoprvé porozuměl adresu, takže jsem se přeci jen ten pin yin vyslovovat naučila. V autě to smrdělo, jako kdyby ho naložili do vody s vylouhovanými vajgly a povařili. Za pomocí slovíček doleva, doprava, eeeeh, dobře, ne dobře, ok, chacha a navzdory jedné objížďce se nám podařilo dojet na místo hladce.

Realitní agent se dostavil relativně včas. Neuvěřitelné, v bytě všechno stojí tam kde má, pračka pere, světla svítí, klimatizace foukají, dezinfikátor dezinfikuje... Dezinfikátor je zabudován tam, kde byste obyčejně hledali troubu - pod varnou deskou. Po otevření to vypadá spíš jako myčka, jen nikde nevidíte vrtuli a škatulku na prášek. Vzadu je nějaká divná zářivka, zkusila jsem to zapnout (náhodným stlačením několika čínských znaků...) půl hodiny to jelo, pak z toho po otevření šlo teplo a zvláštní pach. Obyčejně se to prý používá na nádobí. Inu, tuhle lehkou úchylku miliardového trhu vyrábí třeba i electrolux. Nerozumim tomu, zabírá to místo na troubu anebo myčku, ani jedno z toho doma nemám, ani jedno by se už do středně velké kuchyně nevešlo. Můžu v tom ale někdy zkusit desinfikovat kuře.

Můj nový byt je tak velký, že bych v něm mohla jezdit na kole. 130m čtverečných plus veranda s pračkou a kýblama a balkon, to vše ve 25. patře. Tři regulérní ložnice s dvojpostelí, velký salon, jídelna a kuchyň, 2 koupelny. Vzhledem k tomu, že na všem tady je hutná vrstva velejemného stavebního prachu, nejsem až tak nadšená. Zítra jdu koupit mop. Všude kolem mě se staví, protože tenhle soubor domů (Yaojiang gardens) je ze tří stran obklopen pozemky rozestavěného expa. Takže vrstva prachu bude asi permanentní.

Majitelé naštěstí mají se mnou shodný vkus, však ona mi majitelka byla minule od pohledu hned sympatická. Nábytek je jednoduchý, hezký a funkční. Zdůrazňuju to zejména proto, protože jsem v Číně a teď, na svátky Nového roku Tygra, jsem ještě více obklopena tolik zbožňovanou červenozlatou kombinací a baňatými tvary.

Spotřebu elektřiny tu budu mít bez přehánění desetkrát větší než v pražském bytě. Hlavním zdrojem tepla tohoto bytu je totiž ohromná, na zemi stojící klimatizace značky Sharp, která na sobě hrdě nese označení: "chinese ecological class 1-5: 5." V každém pokoji se navíc činí klasická klimoška, spadající do třídy 2. Byt je neuvěřitelně světlý, za prvé díky francouzským oknům, která jsou všude (pak se krabice třídy 5 může přetrhnout), za druhé díky všudypřítomným halogenům. Byt je proveden luxusně, v každém podhledu je důmyslně zabudováno několik takových halogenů. Jelikož koupelny nemají foukající klimatizaci a proto tam přes zimu bývá i 10-15 stupňů, bylo třeba to chytře vyřešit. V bytě jsou proto nad vanou i sprchovým koutem čtyři 250W (!!) světlomety, které vás při koupeli hřejí podobně jako lampa, kterou mi nedávno zahřívala fyzioterapeutka záda. Přiznám se, že jsem za ně byla včera vděčná. Lidi, vykašlem se na Kodaňskou konferenci a ekologické cíle, dokud se něco nestane s miliardou číňanů, máme to jedno :))). Byt a celý dům jsou po letošní výjimečně kruté zimě ledové, ze zdí mi tu sálá mráz. Topení tu není. Jen ty klimošky foukají tepleji.Včera po příjezdu jsem z promrzlého bytu dobrovolně vystřelila do supermarketu a nechala všechno foukat.

Nakoupit bylo potřeba vše, v bytě byl jen nábytek. Po neuvěřitelném úsilí se mi podařilo v obchodě velikosti menšího tesca sehnat k jídlu jen krekry, chipsy, sušenky, bobky zvící french bread a chutnající jako nevydařená brioška, šíleně drahé máslo President a ještě dražší plátkový sýr. Jo, a ještě knedlíky dim sum plněné zeleninou a rýžové koule plněné pastou z černého sezamu (takový asijský mák). Ovoce a zeleninu jsem nebrala, neb jsem neměla čím to oloupat, případně uvařit. A jinak to tu jíst prý nemám. Ostatním věcem jsem nerozuměla. Já bych si ráda něco vyzkoušela, ale když ani nevíte, co že to je ta vakuovaná věc a jestli je to lepší vařit, smažit, nebo co vlastně s tím... navíc nebylo v čem vařit, žejo.

Dneska jsem vyrazila do Ikey, a jak se tam tak valily ty davy, napadlo mě... pane bože.. je jich strašně moc, měla bych se učit čínsky rychleji, abych je mohla prosit o smilování nad mou rodinou :))). Úspěšně jsem nakoupila. Pak jsem si do místního marketu chtěla jít koupit nescafé gold, které ovšem měli přikurtované k poličce, byla jsem nucena ze sebe vymáčknout první větu: dobrý den, já bych e-eh chtěla eee kafe.. tam... dobře, hehe eee, děkuji, děkuji, děkuji. Nikdy si nevzpomenu, když potřebuju, na slovíčka jako tohle, tamto, prosím vás... ale měla jsem radost i z té první vyplozené minivěty.

Kdo ještě nespíte, děkuji za pozornost a brzy budou následovat další historky. Přikádám do galerie několik nezdařených fotek z bytu a výhledu.